Sentouki

Kapitola první --- Dopis a ...mafie?

Z malé vesnice Adhary jsem, spolu se svou nejlepší kamarádkou Anjou a mojí orlovlčicí Mes, vyrazila do města Lasc. On tam byl. Vím to.
Fajn, nejdřív by jste asi měli vědět, co se stalo předtím...

PŘED 14 DNY
Právě jsem zjistila, že jsem Avatar. Nejdřív mě to trochu ohromilo, ale co, už jsem se
s tím docela smířila.
Anja řekla, že je to prej "super", ale chovala se divně. Později jsem zjistila, že její strýc Forten včera zemřel, při požáru. Za dva dny měl pohřeb.
Tři dny po pohřbu zemřel podobně starý pán, taky při požáru. Další den se opakovalo to samé s jednou paní, která byla podobně stará jako oni (něco mezi 30-40).
Přišlo mi to trochu zvláštní, tak jsem se další den vydala s kamarádem Tarokem do zbytků domu té paní. Důkazy, že to byla vražda, jsme sice nenašli, ale našla jsem ještě něco v troskách domu. Bylo to něco jako dopis, byl sice zčásti zničený, ale rozluštila jsem tohle:

...Kumo je opravdu nebezpečný zločinec a vy, Kazito, Otsine a Fortene, máte úkol ho zatknout. Ryomo, Wetuu a Pito, vy musíte najít a chytnout charis. Možná vám přijde divné, že na jeden úkol jste tři, ale věřte mi, že to jsou opravdu těžké úkoly. Věřím ve vás,

Favard

Kdo je sakra Favard a ti ostatní? Počkat... Kazita, Otsin a Forten byli ti tři co nedávno umřeli při požáru!
"Co když ten zločinec Kumo může za všechny tři smrti?" řekl Tarok, který se mi koukal přes rameno. To mě nenapadlo.

"Myslíš?"
"Na 99,9 %." Jak si, sakra, může být tak jistej?!
Anjin strýc Forten byl na nás - mě, Anju a Taroka - vždycky moc hodný.
Myslím, že pro Taroka to byl stejně velký šok jako pro mě, když jsme zjistili, že zemřel. Tarok je veselý, ať se děje cokoli, a teď znovu skrýval své pocity, aby se necítili smutně i ostatní. Ani jeden jsme neměli otce a Forten zastupoval jeho místo, pro mě i pro Taroka. A teď je mrtvý. To tomu pavoukovi* neodpustím. Pomstím se.
"Ty ho chceš pronásledovat, co?" podezříval mě Tarok. No jó, náš chytrolín.

"Jsem přece Avatar, musím trénovat..." vyvrátila jsem to.

"Hm, jasně. Půjdu říct Anje co jsme objevili.." zamumlal.

"Jo." řekla jsem a on odběhl.

Stála jsem na hřbitově a přemýšlela nad událostmi poslední doby. Dešťové kapky mi dopadaly na kapuci a z ní stékaly na ramena až k zemi. Navzdory včerejšímu objevení jsem nebyla o nic blíž ke své pomstě. O chvíli později jsem ze hřbitova odešla a bezcílně bloumala uličkami Adhary. Najednou jsem zpoza rohu zaslechla hlasy.

"Přísahám, zítra ty peníze donesu!" řekl vystrašený hlas.

"To říkáš už potřetí," odvětil někdo slizkým hlasem.

"Já...Ááá!" vykřikl ten první. Rychle jsem běžela za roh, ale oni už tam nebyli. Sákryš, pomyslela jsem si. Fajn, v tom případě museli běžet tamtudy.. Běžela jsem tam a po dvou zatáčkách se přede mnou objevila vysoká tmavá stavba z mramoru. Její velké skleněné dvoukřídlové dveře se právě zavřely. Mám tě! Připlížila jsem se k nim a koukla se přes sklo, poté je pomalu otevřela. Byla tam velká černá místnost s vyleštěnou podlahou. Na každé straně bylo šest dveří a přímo proti mně taky jedny.
Kudy šli? Zkusila jsem ty úplně na konci. Ta místnost vypadala podobně jako předtím, jen tu byl velký červený koberec a ještě víc dveří. V prvních dveřích napravo bylo zamčeno. Tak jsem zkusila další a taky se neotevřely. Takhle to šlo, dokud jsem nedošla až na konec řady. Byly tam jiné dveře, menší a trochu špinavé, jako by tam skoro nikdo nechodil. Nebyly zamčené a s protivným skřípáním se otevřely.

Na to, co jsem uviděla, nikdy nezapomenu. Sice to byla malá místnost, ale pěkně děsivá. První, co jsem uviděla, bylo pět obrovských lvů, kteří se zmítali na řetězech jen kousek přede mnou. Po celé místnosti byly zbytky zvířat, dočista ohlodané kosti a chuchvalce srsti. Ale na úplně na konci bylo ještě něco - čtvercová dvířka asi metr vysoká. Ti lvi to nejspíš hlídaj, napadlo mě. Vycouvala jsem ze dveří a v duchu přísahala, že sem ještě někdy půjdu a zjistím, co je za těma dvířkama. Ostatní dveře byly taky většinou zamknutý, ale dvě ne. Za jedněma byla jen bílá místnost, ale v druhý, o poznání tmavší, byla stěna pokrytá spousta šuplíkama. Zavřela jsem dveře a opatrně otevřela jeden šuplík. Byly v něm nějaký papíry... Na jednom bylo napsaný: Kazita Fel. To je ta paní, co umřela při požáru... uvědomila jsem si. Podívala jsem se na další papíry a zjistila, že celý šuplík je o ní. Chtěla jsem se podívat do dalšího šuplíku, ale uslyšela jsem za dveřmi kroky. Rychle jsem zavřela šuplík a skrčila se do stínu v koutě. Cvakla klika a mně se rozbušilo srdce. Dovnitř vešla tmavá postava a otevřela jeden šuplík. Vyndala z něho nějakou složku a odešla. Jak se zavíraly dveře, světlo vycházející z nich se zúžilo až nakonec zmizelo. Chtěla jsem se podívat, jestli je ta osoba už definitivně pryč, ale něco mě zastavilo - kovový zvuk zamykajícího se zámku. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že se odtud nemůžu dostat. Ještě jednou jsem se rozhlídla po místnosti; ne, opravdu tu nebyly žádný okna nebo jiný východy.

Panebože, dyť umíš vládnout živlům! Uh, no jo vlastně. Přišla jsem k nejvzdálenější zdi a pomocí síly země opatrně odsunula jednu cihlu mramoru (tady je snad úplně všechno z mramoru). Podívala jsem se škvírou velikosti ...no, cihly, ven a uviděla trávu. Potom jsem si ale něco uvědomila. Sice nevím, kde jsem, ale určitě tu jsou další zajímavý věci... Zasunula jsem cihlu zpátky a poslepu hledala vypínač. Nakonec jsem ho našla a rozsvítila. Podívala jsem se do dalších šuplíků, ale po chvilce jsem přestala, protože mi tak trochu přišlo, že to, já nevím, není správné. Hmm, myslim, že už asi ty dva nenajdu... řekla jsem si. Probourala jsem takovou menší díru a konečně se dostala na čerstvej vzduch, ale s údivem jsem zjistila, že už se stmívá. Bylo po dešti a na nebi se právě rozestupovaly poslední mraky. Silou země jsem zasunula cihly zpátky na své místo do zdi, aby to nebylo podezřelý, a šla jsem, ani nevím kam. Co to vůbec je za stavbu? Neřekla bych, že zrovna každý má pět lvů, co něco střeží a ještě k tomu nejmíň padesát šuplíků, přičemž v každým z nich jsou hodně obsáhlý informace o konkrétním člověku. Zítra se sem přijdu podívat.

Přišla jsem. Našla jsem to tady celkem snadno (taky, kdo by v naší vesnici nenašel velkou šedou stavbu ..). Otevřela jsem vchodové dveře a vešla do té velké místnosti. Šla jsem dveřmi na konci a vešla do tý druhý místnosti. Potom těmi malými dveřmi do místnosti s lvama. Když jsem tam přišla, použila jsem na lvy svůj nový vzdušný trik. Spočíval v tom, že jsem jim každému kolem hlavy udělala kouli vzduchu a postupně do ní přidávala kyslík z jejich plic. Za chvilku všech pět lvů spadlo na podlahu. Nebyli mrtví, ale probudí se nejdřív za pár hodin. Opatrně jsem je obešla a  neslyšně otevřela dvířka toho metr vysokého trezoru.

Překvapeně jsem zazírala na malou šedivou krabičku, co byla uvnitř. Popravdě jsem čekala, že tam bude něco většího, než asi 10 cm vysoká krabička. Zvedla jsem jí a zjistila, že je železná, ale naproti tomu lehká. Vzala jsem si tu krabičku a odešla z budovy.

Později ten den jsem si sedla na jedno moje tajné místo a pokoušela se otevřít tu krabičku. Nešlo mi to, zemi jsem sice ovládala, ale kov ne. Vzduchem to vážně nešlo a vodou taky ne. A ohněm.. ten jsem nikdy neovládala. Nikdy jsem nevyšlehla ani tu nejmenší jiskřičku. Možná to je proto, že nemám moc pevnou vůli - když mi něco nejde, vykašlu se na to a jdu pryč. Stejně tak tomu bylo s krabičkou, její povrch byl celý hladký, nenašla jsem jedinou skulinku. Po asi 10 minutách úsilí jsem to vzdala a krabičku si vzala domů a dala jí kamsi za závěs pod postelí.

Za dva dny si Anja všimla, že se chovám trochu jinak. "Co se to s tebou děje? Už asi dva dny se chováš nějak jinak, pořád seš mimo a díváš se směrem k vašemu domu, Co. Se. Děje?" To je pravda, pořád přemýšlím o tom, co je asi v té krabičce.

"Bože, já to prostě musím někomu říct! Pojď, něco ti ukážu." řekla jsem Anje a vedla jí do našeho domu. Potom jsem jí ukázala krabičku a vyprávěla, jak jsem k ní přišla.

"Wáu, co je asi tak uvnitř?"

"O tom teď asi pořád přemýšlim!" řekla jsem trochu rozmrzele.

"No tak, nebuď naštvaná, třeba někdy najdeš nějakýho vládce kovu," uklidňovala mě Anja.

"Hm.. Pravda."

Za dva dny jsem se ale vzbudila s nepěkným tušením. Seběhla jsem schody a s úlevou zjistila, že mamka v kuchyni připravuje snídani a brácha sedí u stolu a dělá něco s kytkou. Brácha je vládce země, je o dva roky starší než já a je výborným vládcem země, proto ty věci s kytkou. Když zjistil, že jsem Avatar, pomáhal mi s ovládnutím země a naučil mě spoustu věcí.

Ale zpět k tématu: tak jsem teda přišla do kuchyně, snědla snídani a šla ven trénovat. Zrovna, když jsem trénovala ovládání vody, jsem uviděla skupinu lidí s černým oblečením, jak běhají po městě. Přiběhli k domu asi 50 metrů ode mě a já zaslechla, jak řekl nevrlým tónem jeden z nich: "Neviděli jste takovou železnou krychli? Je velká asi 10 centimetrů, může jí mít kdokoli, no tak, odpovězte!". Aha, takže už asi zjistili, že ta krabička zmizela. No, rozhodně jí nehodlám dát lidem jako oni. Později jsem se přesunula dál a v poledne jsem šla domů.

Už, když jsem se blížila k domu, něco bylo zvláštní... Míjela jsem poničené domy a rychle jsem utíkala k našemu domu. Když jsem ho uviděla taky poničený, ještě jsem zrychlila. Otevřela jsem dveře a vyjekla. Spousta věcí bylo zničených, a stůl převrhnutý. Rychle jsem běžela najít mamku a bráchu a nakonec jsem je našla. Oba byli v bezvědomí. Rychle jsem je přenesla do nemocnice, a s údivem si všimla, že tam je spousta lidí. Kdo to mohl udělat? Běžela jsem zpátky k nám domů. Vyběhla jsem po schodech a přeskočila chybějící schod, potom jsem běžela do mého pokoje. Odhrnula jsem závěs pod posteli a s úlevou zjistila, že tam krabička ještě je. Počkat, s úlevou? Zvláštní, prohledali snad celý dům, ale nenapadlo je kouknout se sem? Najednou jsem zaslechla zvuky. Za dveřmi jsem uviděla jednoho chlápka - něco říkal...

"..Takže dnes odjíždím. Na sever od Adhary, do Lascu. Možná zbyly ještě nějaké důkazy, jak jsem zabil Fortena a ty dva, ale asi ne, když to byl požár, hahaha..." Ten slizký hlas znám! Byl to ten, kdo někomu vyhrožoval, jak jsem je před pár dny slyšela.

Teď jsem si uvědomila, co říkal. 'Že jsem zabil Fortena a ty dva'? Najednou jsem za těmi dveřmi uviděla rychlý pohyb a ten chlápek zmizel. Budu ho pronásledovat. A splním svojí pomstu. Takže dnes bude odjíždět do Lascu... Vyšla jsem z domu a vtom na mě cosi šedého skočilo a povalilo na zem. "Mes! Promiň, že jsem tě nenašla..." omlouvala jsem se své delfíno-vlčici. Olízala mi celou tvář a zatvářila se, že mi odpouští, a že je šťastná, že jsem v pořádku.

"Pojď," řekla jsem a vylezla jí na hřbet. Už jsem jí chtěla pobídnout, aby vyrazila, ale v tom jsem si něco uvědomila. Blbče! nádavala jsem si v duchu. To jako že sama, jen s Mes, vyrazíš na kdoví jak dlouhou cestu, bez vysvětlení, co dlužíš ostatním?

Šla jsem do nemocnice, mamka ani brácha se ještě neprobrali. Když jsem vycházela z pokoje, málem jsem narazila do Anji.

"Jé, promiň, neviděla jsem tě. Jsou," pohlédla směrem k pokoji, "v pořádku?"

"Jo, jsou. A co tvoji rodiče?" řekl jsem.

"V pohodě. Jsou doma, trochu otřesení, ale v pohodě."

Kývla jsem. "Poslyš.." Řekla jsem jí o tom, co jsem slyšela. "Takže, " zakončila jsem, "dnes večer odjíždím do Lascu.

"P-páni..." Anja chvilku přemýšlela. "Dobře, " řekla nakonec, "půjdu s tebou."

"Fakt?"

"Napíšu rodičům dopis na vysvětlenou a pojedu s tebou," řekla rozhodně.

"Fajn, takže sraz v 23:00 u Borovice" řekla jsem a dočasně jsme se rozloučily.

Zabalila jsem si potřebný věci a pohled mi padl na železnou krabičku. Bez přemýšlení jsem jí popadla a hodila do brašny. Ještě jsem si zabalila pár věcí a počkala, až bude 22:00. Potom jsem vyrazila. Byla už tma a na nebi zářily hvězdy. Za asi půl hodiny jsem dorazila k Borovici, k Borovici s velkým B, jak s oblibou říkají vesničané. Samozřejmě, že to má svůj důvod - stojí na kraji vesnice a je opravdu obrovská. Nevím, jak je vysoká, nicméně její koruna je velká jako obrovský běžecký ovál, jen kruhový. Z dálky vypadá jako mechový polštářek. Ráda na ní lezu, zvláště proto, že skoro nikdo jiný nemůže. Většinou se pomocí vzduchu vznesu do koruny a vzhlížím na Adharu jako na nějaké království.

Teď jsem na ní taky vyskočila a dívala se z koruny na hvězdy. Zezdola na mě zakňučela Mes, ať jdu za ní, tak jsem za ní seskočila dolů. Dívala jsem se do koruny stromu a přemýšlela, jestli to, co jsem udělala a udělám, bylo správné. Nevím jak, ale nějak se mi zavřely oči.

Probudila jsem se a vyděšeně posadila. Pořád jsem seděla pod Borovicí a Mes seděla vedle mě. Panebože, kolik je hodin? Hodiny ve vesnici právě začaly odbíjet dvanáctou.

"Kde je ta Anja?" zamumlala jsem si pro sebe. Odpověď v podobě Anji se vyřítila z vesnice. Zabrzdila těsně přede mnou a opřela se rukama o kolena, když popadala dech.

"Promiň, že jdu pozdě," vychrlila Anja. "Půjdeme?"

Kývla jsem na souhlas. A tak jsme já, Anja a Mes opustili Adharu a vyrazily kamsi na severovýchod do města Lasc.

Poznámky: Rinna je moje fiktivní postava, můj osobní Avatar ^.^

A taky prosím, aby, když jste si to přečetli, zanechali aspoň komentář... Děkuju a nashle s dalším dílem ^.^

____________________________________________________________________________

*Kumo znamená japonsky pavouk ^.^