Sentouki

Kapitola čtvrtá --- Rest in peace

Nějak jsme se dostali ven z jeskyně a všichni, tedy já, Naruto, Kiba, Akamaru, Hinata, Tadashi-san a Manzo, jsme stáli před ní.  

"Opravdu jsi v pořádku?" ptal se Tadashi-san svého synovce. 

"Jo, nic mi není," odpověděl už trochu netrpělivě Manzo. "Ptáš se mě už podesátý! 

"Jasně, jasně, promiň. Tak dem zpátky do vesnice." 

"Sakura-chan, už jdeme," houkl na mě Naruto. Došlo mi, že zatímco už všichni odešli, já zůstala koukat na skálu. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tady nechávám Nikka na pospas nějaké zkáze. Já vím, že to byl nepřítel, ale podle mě jen omylem vybral špatnou cestu. Stejně jako Sasuke-kun...

Dohnala jsem ostatní a už se neotáčela. I když mi do vědomí hryzala jedna dost bláznivá myšlenka. 

*   *   *

Nikko seděl na studené podlaze a hladil hnědého netopýra. Přemýšlel nad tím, co udělal. Jeho svědomí mu rozkázalo, aby tu růžovlasou dívku pustil. Počkat - svědomí? To už dávno ztratil. Ale on bude naštvaný, až zjistí, že se mu nepodařilo chytit žádného rukojmí ani toho kluka. Vybavil se mu ten okamžik... 

Vešel do temné místnosti a spatřil toho kluka, jak sedí na zemi v řetězech. Byl, k Nikkovu údivu, naprosto klidný. Nikko k němu přišel a položil mu zlatý náhrdelník na krk. Náhrdelník byl jiný, než předtím, ale, jak si už vyzkoušel, fungovalo to se všemi náhrdelníky i náramky stejně. Sedl si do dřepu a pozorně vyčkával. Po chvilce, která trvala jen pár desítek setin, to začalo vypadat, jako že to funguje. 

"Fajn, takže-" chtěl začít Nikko, ale něco ho zastavilo. Manzo vstal a začal obrovskou silou třískat pouty o zeď. Nikkem projela vlna překvapení a znepokojení a radši začal znovu: "Sedni si. Sedni si!" Nic. Manzo dál mlátil čím dál křehčími pouty proti zdi. Ale ani ony nevydržely všechno a při jednom obzvlášť silném úderu se rozpadly. Teď byl Manzo volný, a rozhodně ne při smyslech.

Zatraceně, proč to nefunguje? pomyslel si Nikko. "Posaď se! Eh... Dej ruce za záda!" Jakoby Manza rozčílil jenom zvuk jeho hlasu - švihl pravou rukou před sebe a Nikka odhodila neviditelná síla. Nikko se už radši jenom odpotácel ke dveřím a zanechal za sebou několik krvavých šmouh. 

Nikko na to nemohl přijít. Vždyť to vždycky fungovalo! S jakýmkoliv náhrdelníkem či náramkem ano. Tedy, s těmi pěti, co zkoušel. Medailonky, perlové nebo i řetízky. Vzpomněl si, že nechal Manzovi na krku ten zlatý náhrdelník. Jako jediný ze šperků, které Nikko měl, byl z čistého zlata. 

Že by..? napadlo Nikka. Najednou se rozlétly dveře a v nich stál zhruba třicetiletý muž s dlouhým pláštěm a brunátným obličejem.

"Co si sakra myslíš, že děláš?!" vykřikl hlasem, který ne tak docela pasoval k jeho vysokému, ale hubenému vzhledu. Netopýr v Nikkově klíně tázavě přesunul svá modrá kukadla na něj. 

"Utekl. A rukojmí taky," řekl Nikko tak trochu předstíraně ztrápeným hlasem. 

"Skvělé! Fakt úžasné! Člověk ti nechá bandu... bojovníků, funkční skálovězení a několik dní na to, abys chytil DVA lidi! A ty co? Bandu ztratíš a oba zajatce necháš utéct. Nejdřív jsem ti chtěl říct, abys chytil víc zajatců, ale ty nechytíš ani dva!"

"Jasně, jasně, klídek. Tak je chyť ty, génie." navrhl Nikko nevrlým tónem.

"Nebuď drzej! Já jsem o DVA roky STARŠÍ!" vřískal teď už vyšším hlasem dlouhán.

"Moje bubínky! Já to vim, brácho!" chytil se za uši jeho mladší bratr. 

"Nesmíme ztrácet čas," řekl už trochu klidněji vysoký muž. "A to tvoje zvířátko můžeš nechat tady," dodal opovržlivě s pohledem na velkém netopýrovi.

*   *   *

"Manzííčkůůů!" vrhla se Manzovi kolem krku jeho matka. "Děkuji hrozně moc!" řekla a políbila všechny účastníky záchranné akce na tvář. 

"Mamí, nech toho!" řekl Manzo, když se mu jeho matka znovu vrhla kolem krku. Bylo na něm jasně vidět, jak trapně se cítí při matčině citovém výlivu. "Vážně už musím jít za nima," a ukázal na dvě stejně staré děti, které o kus dál lezly po stromech.

"Hm... Tak dobře," řekla mírně zklamaně jeho mamka. "Znovu děkuji. Ať se vám daří a na shledanou!" usmála se na ninji a spolu se svým mladším bratrem Tadashim zamířila k domu.

"Misi jsme splnili, tak jdeme," protáhl si Naruto ruce za hlavou a vyrazil v čele skupiny. Ostatní ho následovali a jediná Sakura se ještě otočila a zadívala se směrem k lesu a skálovězení. Po chvíli dohnala ostatní.

*   *   *

"Támhle jsou," zavrčel dlouhán a přes větve zíral na skupinu čtyř mladých ninjů a jednoho psa.

"Ale-" nestihl doříct Nikko, protože jeho bratr už skočil. "...ten kluk s nima už není..." vzdychl si a skočil za ním. 

"...A tak jsem mu prostě řekl, že jsem mnohem lepší, než on a pořádně mu nakopal zadek," říkal zrovna blonďák. Psovod, který šel před ním, vypadal nezaujatě a jeho výraz jasně říkal: Je mi úplně jedno, co říká, ale určitě je to kravina. Růžovlasá dívka se tvářila, jako by blonďáka měla kvůli jeho pitomosti měla co nejdříve zmlátit, nakonec si ale založila ruce a zavrtěla hlavou, jako že by to stejně ničemu nepomohlo. Naopak tmavovlasá příslušnice stejného pohlaví jen obdivně zírala na zmíněného chlapce a červenala se od ucha k uchu. "Potom jsem ho ještě setřel jednou hodně hustou poznámkou." zubil se blonďák. Hnědovlasý kluk se už nadechoval k nějaké jízlivé poznámce, najednou ale před něj něco spadlo a všechny je zahalilo kouřem.

"Kde je?!" vypískl vysoký muž, který stál ve středu cesty s rozkročenými nohami a rukami v bocích. 

"Kde je... kdo?" nechápavě kulil oči blonďatý kluk s vousky. 

"Určitě to jsi ty!" vyjekl dlouhán.

"Není to on. Ani není tady," řekl tmavovlasý muž, který doskočil vedle něj.

"Ty..." zašeptala růžovláska.

"Sakura-chan, kdo je to? Kdo je on? Kdo jsou oni?" řekl Naruto, který už začínal být naštvaný, že ničemu, co se kolem něho děje, nerozumí. Sakura mlčela a hleděla do země. 

"Tak... Ale... Kde je?" zatvářil se zmateně dlouhán. 

"Já nevím, tak se jich zeptej, Veile," řekl jeho bratr. 

"No... Jo... KDE JE?!" 

"KDO?!" zakřičeli Naruto i Kiba současně.

"Přece Manzo, baka..." řekla Sakura, která pořád koukala do země. 

"Proč to chcete vědět? Stejně vám to neřekneme!" vyjel na sourozence Naruto a už udělal jeden stínový klon. "Rasengan!" zařval a vrhl se na ně. Nikko a Veil tam ale už nebyli. Naruto se tak tak zastavil a nenatáhl na zem. 

"Jsou rychlí," ohodnotil to Kiba a spolu s Akamarem zaútočili na Veila, který se najednou objevil pár metrů od nich. Ale ani jejich útok nebyl úspěšný. 

Mezitím co Naruto, Kiba, Akamaru a Hinata bojovali (nebo se aspoň pokoušeli, protože pořád mizel) s nepolapitelným Veilem, Sakura si vyměňovala údery s Nikkem, který v mizení nebyl tak dobrý, jako jeho bratr. 

"Co bylo to předtím?" zeptala se růžovláska během boje. 

"Myslíš to, jak jsme s mým bratrem zmizeli? Normálně se nevychloubám, ale tohle bylo docela dobrý."

"Ne, to nemyslím," zavrtěla na okamžik Sakura hlavou. "Proč jsi mě pustil?"

Nikko mlčel. Po chvíli promluvil: "Nechtěl jsem... Nechtěl jsem, aby ti můj bratr něco udělal."

Teď pro změnu mlčela Sakura.

Po pár minutách boje je přerušil výbuch, tak přestali bojovat a podívali se směrem k výbuchu. Najednou uslyšeli výkřik. Hinata stála uprostřed cesty, kde předtím bojovali, a zděšeně křičela jména svých kamarádů.

"Hina...to," zašeptal Kiba, který se o kus dál vyhrabal z křoví, celý poškrábaný a plný modřin, ale v pořádku. Akamaru vylezl hned za ním s nelepším vzhledem.

"Kiba-kun!" vykřikla Hinata znovu, ale tentokrát radostně. Když k němu přiběhla, bála se, že má tolik zranění. Potom ho ale objala a řekla, že je ráda, že je v pořádku. 

"Kde je Naruto?" říkala si Sakura pro sebe a pořád se otáčela, jako by čekala, že se někde objeví, stejně jako Kiba a Akamaru. Kouř z výbuchu pořád zakrýval část cesty a lesa. Naruto, kde jsi?

Po chvíli k nim dolehl zvuk o sebe třískajících kunaií a asi čtyřicet metrů od nich uviděli Naruta bojujícího s Veilem. Bylo to vyrovnané. Najednou Veil hodil na zem výbušnou kuličku a ozval se další výbuch. Když se kouř po něm zůstávající rozplynul, Naruta ani Veila nikde neviděli.

Sakura na nic nečekala a hned se vydala směrem, kde byli ještě před chvílí, Nikko několik metrů za ní. "Naruto?" ozvala se nejistě. Žádná odpověď. Jestli se mu něco stalo, pomyslela si růžovláska, zmlátím toho dlouhána víc, než jsem kdy zmlátila Naruta. Potom uslyšela zvuk kunaií někde mimo cestu, šla tím směrem a zanedlouho uviděla roklinu.

Právě, když jí objevila, spatřila další Veilův výbuch, ale úplně jiný, než udělal předtím. Jasnější, hlasitější... Mnohem větší. Sakura vběhla do kouře, i když vůbec nic neviděla a jen zběsile volala blonďákovo jméno. Uslyšela slabou odpověď, která se ozvala někde nalevo od ní.

"Kiba-kun, za tebou," zašeptala tiše Hinata.

"Uh, co?" nepochopil Kiba, ale Akamaru s Hinatou se už vrhli na nepřítele a Akamaru ho svým nelehkým tělem přišpendlil k zemi. "Teď, když nemůžeš používat ruce, už si nemůžeš jen tak zmizet, co?"

"Tak mě zabijte, dělejte!" vykřikl Veil.

Hinata se obrátila na Kibu. "Měli bychom ho spíš zavřít do vězení, ne zabít."

Kiba souhlasil, stiskl Veilovi ruce za zády a pomalu ho zvedl ze země. Co ale nečekal bylo to, že se Veil najednou změnil na špalek dřeva.

"H-hej!" Kiba se otočil právě, když Veil, s bojovým výkřikem a kovovou zbraní v ruce, skákal ze stromu přímo na Kibu. V očích se mu zablýsklo vražedné nadšení. Kiba už zavíral oči, čekajíc na smrt. Škvírou mezi víčky jenom uviděl jakousi bílo-fialovou skvrnu.

"Aaah!"

"K-Kiba-kun, jsi v pořádku?"

Kiba otevřel oči a první, co uviděl, byl obličej dívky s tmavou ofinou spadající přes její bílé oči a tvář psa, kterého znal už od dětství. "Hinato? Akamaru? Co se stalo? Já žiju? Kde je ten hajzl?"

Hinata se podívala jinam. "On... No..."

"Whof!" doplnil jí Akamaru.

"Aha, umřel," pochopil Kiba. "Dobře mu tak. Mimochodem, kde je Naruto, Sakura a ten druhej?"

"Naruto? Hej, Naruto?!"

"Sakura-chan, tady..."

Růžovláska se si klekla a po čtyřech dolezla ke svému týmovému kolegovi, který byl jen kousek od ní. "Co-" Zmlkla, když uviděla Narutovu na hrudi rudě prosakující bundu. V okamžiku jí rozepnula a vyhrnula mu tričko. Zděsila se, když uviděla hluboký šrám, nejspíš z nějaké ostré zbraně. Hned se jí kolem rukou objevila zelená léčitelská koule a zkusila začít znovu: "Co se stalo?" Zněla trochu roztřeseně, víc ale strach zakrýt nedokázala.

"Ten... Tamten... Tak trochu mě škrábl kunaiem a zmizel... Ale je to dobrý..." Jeho hlas se pozvolna vytrácel.

"To rozhodně NENÍ dobrý!" řekla zděšeně Sakura, ale nekřičela. "A neškrábl tě... Je to hluboký..."

Veilův bratr stál několik metrů od nich, ale ani jeden z těch dvou si toho nevšiml, i když se kouř už rozplynul. Nikko se cítil špatně a smutně. Ale nepřišel k nim blíž a stále nehnutě čekal na místě. Čekal... Ale na co?

"Sakura-chan..." ozval se znovu slabě Naruto. Sakuře se rozšířily zorničky. "Ochraň babču Tsunade, ať neodejde z hokage kanceláře moc brzo..."

"Nemluv, vysiluješ se!"

"A..." bylo vidět, že pro Naruta je formulování slov čím dál těžší. "A dávej pozor i na ostatní... A řekni Kakashimu, ať pořád nečte ty svoje úchylárny, že se z toho jednou pomátne..."

"Naruto..."

"Sakura-chan... Já..." Vypadal, jako by chtěl něco důležitého říct, ale nemohl. "Neumři, Sakuro..." zašeptal a zavřel oči.

"Naruto... Naruto!" Z očí se jí začaly hrnout slzy, které dopadaly na Narutovu červeně zbarvenou kůži. "Naruto! Ne! Prosím, řekni něco..!"

Nikko si už nemohl pomoct, přišel k medičce a klekl si vedle ní. "Sakuro... Už to nemá smysl..." řekl s pohledem na jejích stále zeleně zářících rukách. "On je už..."

"NE! On není mrtvý! Není mrtvý..."

*   *   *

Sakura s Nikkem stáli vedle sebe a mlčky se dívali na hrob. Po chvíli, kdy nikdo neměl co říct, Sakura to ticho prolomila.

"Je mi to líto..."

"To nemusí."

"Byl to tvůj bratr. Ty nejseš smutný?" zeptala se nechápavě Sakura.

"Jo, byl to můj bratr a svým způsobem jsem ho měl rád. Ale občas se ke mně choval povýšeně a postupem času se změnil. Vlastně je možná dobře, že umřel. Stejně si vždycky přál umřít v boji..."

"..."

"Co?" obrátil se na růžovlásku Nikko.

"Já jen... Jestli chceš, tak s námi můžeš jít do Listové. Stejně tě tady... už nic nedrží..."

"Díky za nabídku, ale nepůjdu." zavrtěl hlavou Nikko. "Sice tady už nikoho nemám, ale i tak jsem tady vyrůstal celý život a je to můj domov."

"A co budeš dělat? Myslím, že dům asi nemáš?" zeptala se Sakura s jedním zvednutým obočím.

"Ale nějaké peníze ještě mám. Koupim si dům a budu v pohodě," ujistil ji Nikko.

"Nevím proč, ale mám takovej pocit, že Manzovi už nebudeš chtít ublížit," pokrčila jen tak mimochodem Sakura rameny.

"Nó, stejně to byl nápad mýho bratra, takže... Nebudu v tom pokračovat."

"A teď... Už asi musíme jít, takže... sbohem?"

"Jo, sbohem, i když... kdo ví?" usmál se Nikko šibalsky a na rozloučenou dívku objal. Potom se už jenom usmáli a Sakura odešla za svojí skupinou.

"Kdes byla?" řekl naoko podrážděně Kiba. "Už sme chtěli jít bez tebe."

"Neber si to tak, Sakura-chan. Já bych na tebe počkal," vyhrkl rychle Naruto a hodil na Kibu naštvaný pohled.

"Já vím," zazubila se Sakura. "Jdeme!"

Konec první části

Jo, čtete správně, Konec první části 

Nejdřív, protože Kapky deště byly moje první sériovka, jsem chtěla udělat třeba jenom tři nebo čtyři díly. Ale nějak se mi to do těch tří nebo čtyř dílů nevešlo

A tak jsem to udělala na dvě části, doufám že přibližně stejný počet dílů.

Takže, tímto se s váma, lidi, loučím. Na prázdniny. Teda, ne, že by to někdo četl. I když nevim, proč se loučim. O prázdninách možná (s velkou pravděpodobností) něco napíšu.

Odkaz na předchozí díl: Pouta a propletené chodby

Odkaz na následující díl: Hvězda