Sentouki

První kapitola druhé části

Kapitola šestá --- Hvězda

Když pět členů mise dorazilo do své vesnice, dva z nich se odebrali do Ichiraku rámen, kde si dali, možná trochu pozdní, večeři. Sakura seděla na stoličce s rukou opřenou o tvář a jedla rámen. Nemohla si pomoct a musela se usmát, když viděla, jak vyhladovělý Naruto hltá svojí porci, dokonce mu ani nevynadala za to, že jí moc rychle. Koneckonců, před pár dny si myslela, že je mrtvý, a tak byla ráda za to, že si s ním znovu může dát rámen.

V uplynulých dnech se toho dělo tolik, že si růžovláska musela jít vyčistit hlavu. "Děkuju za rámen, Teuchi-san," rozloučila se, položila peníze na pult a odešla, vzadu v krámku se ozvala tlumená odpověď.

"Ale Sakura-chan, vždyť jsi ani nedojedla rámen!" ozval se Naruto.

"Ani nemám moc hlad, klidně ho dojez," ohlédla se přes rameno a přísahala by, že se Narutovi nadšeně zablýsklo v očích. "Stejně už musím jít domů."

Ale když zabočila za roh, místo k Harunovic domu zamířila k malému jezírku obklopenému stromy. Sundala si boty, posadila se a břeh a nechala si nohy ovívat ještě trochu studenou vodou. Zaklonila hlavu a dívala se na hvězdy, přitom občasně uslyšela osamělé zahoukání sovy. Zůstala takhle dlouho a přemýšlela. Přemýšlela o Nikkovi, Narutovi, Sasukem a všeobecně i o poslední misi.

Hlavou se jí honily nejrůznější otázky, ve kterých asi nejvíc jasně zněly tyhle: Jak se asi vede Nikkovi? Vrátí se někdy Sasuke-kun do vesnice? Co všechno by se změnilo, kdyby... Naruto doopravdy umřel?

* * *

*Píp, píp, píp, píp...*

Sakura zasténala a natáhla se po budíku. Noční procházka asi nebyla ten nejlepší nápad, protože se domů vrátila asi ve čtyři hodiny, a nadávkem k tomu ještě nemohla usnout ze spousty těch palčivých otázek. Odhadovala, že spala tak nanejvýš hodinu. Chvíli ještě zírala do stropu a potom se přinutila posadit a podívat na noční stolek.

6:33... uvědomoval si její unavený mozek pomalu. 27., čtvrtek... V tu ránu byla plně probuzená. Čtvrtek! Naruto se jí přece před pár dny ptal, jestli v pátek přijde na jeho narozeninovou oslavu! Bleskově provedla ranní hygienu a pádila se dolů nasnídat. Nešlo ani o to, že by měla málo času, spíš byla překvapená tím náhlým zjištěním.

Zrovna, když hltala snídani, přišla do kuchyně její matka proběhl jejich obvyklý rozhovor ráno potom, co se vrátila z mise:

"Ty už jsi zpátky? V tom případě vynes odpadky a rovnou i vyper prádlo. Prosím."

"Hmm..." Sakura ani nezvedla oči od snídaně.

"Co?"

"Jasně," zavrčela blondýnčina dcera a ta se s pocitem téměř vykonané práce usmála a odešla z pokoje. Okamžik na to Sakura dojedla snídani, vyskočila od stolu a jala se vynést těžký černý pytel do popelnice. Když se vrátila do domu, popadla tašku s věcmi a šla zpátky ke vchodu.

"To prádlo vyprat nestihnu, mami, musím do práce!" trochu zalhala a vyběhla na ulici, i tak ale slyšela za ní se nesoucí nádavky. Když měla Sakura misi dlouhou několik dní, Tsunade ji většinou nenutila chodit do nemocnice dřív než před polednem, když to byla hodně obtížná mise, někdy mohla mít volno i celý den. V poslední době ale v nemocnici přibylo pacientů a Sakura byla jedna nejzkušenějších léčitelů, takže když neměla misi, někdy tam byla i víc jak čtrnáct hodin denně. I tak ale vzhledově vypadala většinou normálně a vyčerpaně se taky moc necítila.

Naplánovala si den takhle: dopoledne bude v nemocnici, tam zůstane ještě část odpoledne a potom půjde vybrat Narutovi dárek. Ve vesnici byly zrovna trhy, takže určitě nějaký vhodný najde. Nebo v to aspoň doufala.

Těsně před nemocnicí narazila na Ino, která na ní okamžitě vychrlila: "Jé, ahoj Sakuro, vy už jste zpátky? O čem vůbec byla ta mise? ...Ty někam spěcháš?"

"Jo, už jsme zpátky. A ta mise byla celkem dlouhá, takže bych ti to nestihla celý říct, protože, jo, spěchám," řekla Sakura. Byla to sice pravda, asi by jí to nestihla všechno povědět, ale zároveň se růžovlásce nechtělo říkat Ino o Nikkovi. Skoro už zalhala, že spěchá za někým do nemocnice, potom si ale řekla, že zrovna nad tímhle nemá důvod tajit pravdu. "Nejdřív chci co nejvíc pomoct v nemocnici, ale odpoledne musím jít shánět dárek pro Naruta. Tebe pozval taky na tu zítřejší oslavu, ne?" doodpověděla blondýnčinu poslední otázku. Naštěstí si nevšimla Inina zmateného výrazu, který trval jen okamžik, než si to Ino uvědomila.

"Jasně, že mě pozval, pozval všechny," řekla rychle po chvilce. "Já už dárek mám, ale ty ne, takže tě nebudu zdržovat. A jdu taky do nemocnice, takže pojď," vyhrkla a táhla jí do nemocnice. Sakura se na ni chvilku podezřívavě dívala, potom si ale připomněla, že teď má důležitější věci na práci a dál se Ininým divným chováním nezabývala.

* * *

"Tak já jdu," nervózně jsem se usmála, vzala tašku a vstala od stolu.

"Zatím," rozloučila se sedící Ino s lehce pobaveným úšklebkem, který u ní nebyl ničím neobvyklým. Po práci jsme si zhruba ve tři hodiny daly lehce pozdní oběd v jedné restauraci. Skoro celou dobu jsem jí vyptávala, co bych asi měla Narutovi koupit, nebo jestli jsou mé úsudky správné, až se nakonec rozesmála a řekla, že ať mu koupím cokoliv, stejně se mu to bude líbit. Protože to bude ode mě. Poté poslední větě se začala smát ještě víc mému výrazu. I tak jsem mu ale chtěla koupit něco, co se mu bude hodit, něco, něco, co si jenom nestrčí do šuplíku a zapomene na to.

Procházela jsem mezi stánky a rozhlížela se. Mohla bych mu koupit třeba hodinky, poukázku na rámen nebo nějakou zbraň, napadlo mě, ale nic z toho mi nepřipadalo dost dobré. Najednou jsem na kraji mého zorného pole uviděla záblesk, rychle otočila hlavu a trochu se přikrčila, očekávajíc útok. Ten ale nepřišel. Ucítila jsem se trochu trapně, protože předmět toho záblesku byla šesticípá hvězda velká asi jako moje pěst, a houpala se ve větru, pověšená na jednom ze stánků. Lehce se otáčela ve vzdušném tanci a střídavě odrážela světlo ze slunce.

Kdybych její barvu měla k něčemu přirovnat, jako první by mě asi napadla voda protnutá slunečními paprsky z tyrkysových jezer ve Vodopádové vesnici, kde jsem jednou měla misi. Ta voda měla milióny odstínů, od trávově zelené po modrou barvy oblohy, ale i tak jich hvězda měla ještě mnohem víc.

"Budete si přát?" vyrušil mě ženský hlas a já si uvědomila, že už několik minut civím na hvězdu. Pohlédla jsem na původce toho hlasu, drobnou stříbrovlasou stařenku s vějířky okolo očí, sedící za stolem z tmavého dřeva, který ale z větší části zakrýval světle zelený ubrus. Stařenčiny tmavé oči mě provrtávaly a najednou mi přišlo, jako by znaly všechna má nejniternější tajemství.

Polkla jsem a opětovala její tajemný pohled, ze kterého běhal mráz po zádech. "Hledám dárek pro kamaráda," řekla jsem a ona mlčky pokynula hlavou k věcem na pultu i k těm, co byly vzadu ve stánku. Zeptala jsem se, jestli můžu vejít, a stříbrovláska mi znovu pokynula, přitom ze mě nespouštěla černé oči.

Malá dvířka se se zasřípaním otevřela a já odhrnula tmavě modré závěsy. Když jsem spustila ruku, závěsy se za mnou znovu uzavřely a já chvilku přivykala nastalému šeru. Ocitla jsem se ve čtvercové místnosti dlouhé několik metrů, kde jediným zdrojem světla byly čtyři svíčky v rozích a tenký pruh slunečního světla, vycházející z pod záclon. Přesný odstín plátěných stěn se nedal přesně určit, mohla to být barva noční oblohy, nebo barva očních zorniček. Věci na prodání byly na stolcích okolo stěn a ve skříňce bez stěn s několika policemi, velké asi metr a půl, co stála uprostřed místnosti. Mezi skříňkou a stoly bylo místo, akorát aby tam prošli dva lidé vedle sebe.

Pokoj nebyl úplně uklizený, na zemi byla spousta věcí, přesto se ale nedalo říct, že by tu byl nepořádek. Působilo to tu tajemným a trochu zvláštním dojmem, ale i tak mi tu bylo docela příjemně. Pomalu jsem chodila okolo skříňky a stolů a obdivně si prohlížela věci na policích. Byly tu věci, jaké jsem nikdy neviděla, jako třeba soška jednorožce se zlatou hřívou, který divoce vlála v neexistujícím větru, nebo plochý kámen, na kterém se chvilkami míhaly živé obrazy. Až po chvilce jsem si všimla, že mě od vchodu pozoruje stařenka.

"Nevypadáš, že bys měla strach."

Zamračila jsem se. "Měla bych?"

"Většina lidí se bojí čarodějnic a jejich umění."

Otevřela jsem pusu a zase jí zavřela. Nějaká část mého podvědomí, možná vnitřní Sakura, to věděla. "A co uděláte? Použijete mě jako oběť? Máte tady stánek proto, aby jste sem někoho vlákala a potom ho unesla?" Zavrtěla jsem hlavou a potom se jí zadívala hluboko do očí. "Nepřijde mi, že byste to udělala." A myslela jsem to upřímně.

Stará paní se zasmála a pobaveně si mě změřila. "Dlouho jsem nepotkala někoho, jako jsi ty. Cestuju po světě a všichni lidé jsou jiní, to mi věř."

Nevěděla jsem, proč mi to říká. Možná protože lidé do jejího stánku moc nechodí a ona si chce s někým popovídat, zamyslela jsem se.

"Používáš chladný rozum, a to se mi líbí," pokračovala.

Doopravdy? opravila jsem jí v duchu. Ani mi nepřijde. Já, ubrečená chytrolína, co vždy používá chladný rozum? zamračila jsem se.

"Teď pochybuješ o sobě a tom, co jsem právě řekla, že ano, medičko?" řekla a zkoumavě si přitom prohlížela můj obličej.

Dobře, tahle čarodějka je vážně dobrá, prohlásila vnitřní Sakura a s ní nemohla nic jiného, než souhlasit.

Čarodějka si dala ruce v bok a prohlásila: "No, klidně bych tady klábosila dál, ale radši se vrátím k pultu. Už sis vybrala?"

Rozhlédla jsem se kolem sebe a smutně pokrčila rameny: "Všechno je moc hezké, ale nemůžu se rozhodnout." Navíc mám pocit, že některé věci mají na Naruta moc temnou auru, dodala jsem směrem k vnitřní Sakuře s pohledem na černé sošce havrana s červenýma očima. Stařenka se beze slova otočila a zmizela za tmavými záclonami. Naposledy jsem se rozhlédla a pak jí následovala.

Našla jsem ji, jak něco hledá pod pultem. "Kolik vám je let?" zeptala jsem se nečinně.

"Moc." Něco mi říká, že takovou odpověď jsem čekala. Trochu se ušklíbla, když našla to, co hledala a strčila si to do kapsy tak rychle, že jsem ani nezaregistrovala, co to bylo. Když vstala, začala z ničeho nic odvazovat tyrkysovou hvězdu z provázku, na kterém byla pověšená. Když činnost dokončia, natáhla ruku s hvězdou přede mě.

"C-co, já... mám si to koupit?" vykoktala jsem a vnitřní Sakura zamumlala něco v tom smyslu, že přece věděla, že se mi to líbí, když nejspíš umí číst myšlenky.

Čarodějka se zasmála: "Jednou jsem pomohla Hvězdné vesnice a oni mi za to dali tohle." Nevěřícně jsem vykulila oči. "Ale ne, není to hvězda. Je to jeden vzácný kámen, kdybych se hodně snažila, možná bych si i vzpomněla na jméno," zasmála se. "Myslím, že je dobře, aby sis ho vzala," dodala a já se vděčně usmála. Předtím, než jsem si kámen vzala, začala jsem v tašce hledat peněženku a v ní peníze.

"Asi si ho nekoupím. Nemám tolik peněz pro něco tak vzácného," řekla jsem zklamaně.

"Ne ne ne, věnuju ti to," zarazila mě čarodějka, ale nakonec neměla na výběr a musela přijmout peníze, co jsem jí dala na stůl. Když jsem si kámen dávala do tašky, šibalsky se jí zablesklo v očích. "Bude se mu to líbit," řekla rozhodně a já se malinko začervenala.

Rozloučila jsem se s ní a vydala se na cestu domů. Tam jsem se unaveně svalila na postel a o pár hodin později usínala s pohledem na tyrkysovém kameni ve tvaru hvězdy. Poslední myšlenka, kterou jsem ten den měla, byla: Uh-um, určitě se mu bude líbit...

Uh, wow, další díl.

Možná jsem to trochu protahovala, ale takhle to dopadá, když se rozepíšu

No, byla bych ráda, aby jste, když si to přečtete, zanechali aspoň komentář. Ani nevím, jestli to čtete a jestli stojíte o další díly, takže... Fakt vás prosím. 

Odkaz na předchozí díl: Rest in peace

Odkaz na následující díl: Půjdeme na rámen?